Kapitola VI
ZÁVĚR
Na základě variantního modelu je podáno vysvětlení některých paranormálních jevů a
podivných jevů v prostoru a čase.
Podivná realita
Na závěr bych rád ještě trochu posílil půdu pod nohama rozumu. Bohužel, v transurfingu je tolik neuvěřitelných věcí, že je třeba neustále vysvětlovat rozumu, že to vše je skutečně reálné.
Ať už je základem transurfingu jakýkoli model, jeho principy zůstávají v platnosti. Jinými slovy, všechny tyto principy jsou vůči modelu invariantní. A nadřazený princip
je, že vyzařování našich myšlenek má nejen nepřímý, ale i přímý vliv na realitu kolem nás. Oficiální věda tuto skutečnost stále odmítá uznat, protože experimentální ověřování přináší nejednoznačné výsledky. Ale vy i já musíme řešit své problémy hned a nečekat, až vědci řeknou své pádné slovo.
Všichni jsme si zvykli, že náš svět se řídí zákonem kauzality, kdy každý důsledek má svůj důvod. Příčinou se obvykle rozumí činnost. Skutečnost je však taková, že samotné myšlenky člověka jsou obvykle považovány pouze za návod k jeho následnému jednání, nikoliv za hmotné záření schopné ovlivňovat okolní svět. A přesto jsou fakta tvrdohlavé věci.
Nevysvětlitelné projevy působení vnějšího záměru nemohla věda zcela ignorovat. Slavný švýcarský psychiatr Carl Jung zkoumal jevy související s interakcí myšlenek a hmotné reality. Analyzoval stovky podivných událostí, které se projevovaly jako nepochopitelné náhody, jež neměly žádnou zjevnou příčinu. Jung takové náhody definoval termínem synchronicita. Ve své přednášce “O synchronicitě” uvádí jeden klasický příklad ze své praxe.
“1. dubna 1949 jsem si ráno do svého zápisníku zapsal nápis obsahující obraz napůl ryby, napůl člověka. K snídani jsem dostal rybu. V rozhovoru se někdo zmínil o zvyku dělat někomu “aprílovou rybu.” Odpoledne mi jeden z mých bývalých pacientů, kterého jsem několik měsíců neviděl, ukázal několik působivých obrazů ryb. Večer mi ukázali kus gobelínu s vyobrazenými mořskými příšerami a rybami. Druhý den ráno jsem se setkal se svým bývalým pacientem, který mě viděl naposledy před deseti lety. Tu noc se jí zdálo o rybách. O několik měsíců později, když jsem tento případ zařadil do jedné ze svých prací a právě ho dopsal, jsem odešel z domu k jezeru, které jsem během onoho dopoledne již několikrát navštívil. Tentokrát jsem našel na
na vlnolamu rybu dlouhou asi třicet centimetrů. Protože v okolí nikdo nebyl, netušil jsem, jak se tam dostala.”
Nemohu odolat, abych necitoval další pasáž z Jungovy přednášky, a to z důvodu, o kterém se dozvíte později. Píše: “Mohl bych vám vyprávět spoustu takových příběhů, které v zásadě nejsou o nic překvapivější nebo neuvěřitelnější než nezpochybnitelné výsledky získané Reinem (míněno pokusy s psychickým vnímáním, jako je hádání karet. - Pozn. autora), a brzy si uvědomíte, že téměř každý případ vyžaduje individuální vysvětlení. Kauzální vysvětlení, jediné možné vysvětlení z hlediska přírodních věd, se však ukazuje jako neudržitelné kvůli psychické relativitě prostoru a času, které jsou předpokladem kauzálních vztahů.
Hrdinkou tohoto příběhu je mladá pacientka, která se navzdory vzájemnému úsilí ocitla v psychické uzavřenosti. Potíž spočívala v tom, že se považovala za nejznalejší v každém oboru. Její vynikající vzdělání jí k tomuto účelu poskytlo dokonalou “zbraň”.
pro tento účel, totiž mírně zušlechtěný karteziánský racionalismus s jeho bezvadně “geometrickou” představou skutečnosti. Po několika bezvýsledných pokusech “rozředit” její racionalismus poněkud lidštějším myšlením jsem se musel omezit na to, že jsem doufal v nějakou nečekanou a iracionální událost, v něco, co by rozbilo intelektuální retortu, do níž se uzavřela.
A tak jsem jednoho dne seděl naproti ní, zády k oknu, a naslouchal proudu její rétoriky. Tu noc měla působivý sen, v němž jí někdo daroval zlatého skarabea, cenný šperk. Ještě mi o tom snu vyprávěla, když jsem uslyšel tiché zaklepání na okno. Otočila jsem se a uviděla poměrně velký hmyz, který bušil na sklo a zřejmě se snažil dostat z ulice do tmavého pokoje. Připadalo mi to velmi podivné. Okamžitě jsem otevřel okno a hmyz jsem chytil, jakmile vletěl do místnosti. Byl to brouk skarabeus neboli korýš obecný (Se1osha aiga!a), který svým žlutozeleným zbarvením velmi připomínal zlatého skarabea. Podal jsem brouka své pacientce se slovy: “Zde je váš skarabeus.” Tato událost prorazila kýženou trhlinu v jejím racionalismu a prolomila ledy jejího intelektuálního odporu. Léčba nyní mohla přinést uspokojivé výsledky.”
A tak jsem půl hodiny poté, co jsem přemýšlel o Jungově broukovi a přemýšlel, zda bych měl do své knihy zařadit
to jako příklad, vletěl mi do okna Poutník velmi impozantního vzhledu. Byl to brouk podobný popisem tomu výše zmíněnému. Věřte tomu nebo ne. Musím přiznat, že navzdory tomu, že podobné návštěvy jsou nesmírně vzácné, mě to vůbec nepřekvapilo. Ale ne proto, že jsem zvyklý na klidný přístup k synchronním jevům. Naopak, pohroužen do svých úvah jsem této události nepřikládal žádný význam. Strojově jsem brouka vypustil do průduchu, aby ho nehledal. Teprve po chvíli jsem se zděsil: Bože, co jsem to byl za idiota! Kolikrát mi vnější záměr oznámí svou přítomnost, tolikrát překvapeně otevřu oči dokořán. Vždyť jsem přece tvrdě spal, když mě ze spánku probudilo to znamení. Kdybych byl pověrčivý, považoval bych to za znamení shůry. Dovedete si představit, že lidé neustále sní a nevnímají zjevné projevy vnějšího záměru.
Takových příkladů je celá řada. Z hlediska transurfingu je zde situace zcela jasná: vizualizace v jednotlivých případech způsobuje silný závan větru vnějšího záměru. Jung však nespěchá s konečným závěrem o tom, co tyto náhody způsobilo: zda myšlenky samy utvářely události, nebo myšlenky vznikly v důsledku nevědomého tušení událostí. Na jedné straně říká, že “myšlenky vytvořily základ pro řadu náhodných událostí”, a na druhé straně, “je někdy těžké se ubránit dojmu, že existuje předtucha vzniku řady určitých událostí”.
Ve své práci “Synchronicita: (1960) Jung definoval synchronicitu jako “současný výskyt určitého duševního stavu a jedné nebo více událostí ve vnějším světě, které mají významné paralely s momentálním subjektivním stavem. Jung dlouho váhal s publikováním své práce, protože fenomén synchronicity nezapadal do rámce tradičního vědeckého myšlení.
Jung vyvozuje neurčitý, ale na poměry tradiční vědy poměrně odvážný závěr: “Synchronní jevy dokazují možnost simultánního sémantického
ekvivalence heterogenních, kauzálně nesouvisejících procesů; jinými slovy dokazují, že obsah vnímaný pozorovatelem může být současně reprezentován nějakou vnější událostí, a to bez jakékoli kauzální souvislosti. Z toho vyplývá, že buď se psychika nachází mimo prostor, nebo je prostor spojen (propojen) s psychikou.”
Je zřejmé, že zde nedochází k porušení zákona kauzality. Vždy existuje příčina, jen se mechanismus interakce mezi myšlenkami a prostředím projevuje implicitním a dosud nejasným způsobem. Co je příčinou v synchronních koincidencích: události jsou formovány myšlenkami, nebo myšlenky vznikají jako předtucha událostí? Z hlediska transurfingu existuje obojí. Duše získává přístup k údajům v informačním poli, které pak může mysl interpretovat. Mysl zase vytváří myšlenky, které se v přítomnosti jednoty duše a mysli mohou vtělit do hmotné realizace. Tato ustanovení jsou základem modelu transurfingu. Znovu však zdůrazňuji, že model variant si nečiní nárok na přesný popis světa, ale slouží pouze jako východisko, základ pro pochopení
principů. O světě toho stále víme příliš málo. To nám však nebrání v tom, abychom principy transurfingu používali. A sami se můžete přesvědčit, že fungují.
Všechny jevy spojené s působením mentální energie na okolní svět lze doložit větou Johna Bella, známou z kvantové fyziky, která zní takto: “Neexistují izolované systémy; každá částice vesmíru je v “okamžitém” (překračujícím rychlost světla) spojení se všemi ostatními částicemi. Celý systém, i když jsou jeho části odděleny obrovskými vzdálenostmi, funguje jako jednotný systém.“ ” Tato věta byla teoreticky dokázána a již našla praktické potvrzení. Je pravda, že “okamžité spojení” je v rozporu se speciální teorií relativity, podle níž se energie nemůže šířit rychleji než světlo. Přesto má tento teorém své místo.
Ukazuje se, že vnější záměr se teorii relativity nepodřizuje. Obecně je kvantová fyzika založena na nedokazatelných postulátech. To znamená, že také představuje určitý model. A nepochopitelných rozporů není jeden, ale celá řada. To opět potvrzuje, že modelu bychom neměli přikládat velký význam. A je třeba poznamenat, že Jungovy myšlenky podporovali samotní zakladatelé moderní fyziky - Wolfgang Pauli a Albert Einstein.
Einstein. Je však docela dobře možné, že proces přenosu informace nemá s energií vůbec nic společného, takže může probíhat rychleji než rychlostí světla.
Ve variantním modelu lze nalézt i rozpory, přesto však mnohé vysvětluje. Variantní model, když ne odstraňuje, tak alespoň “vyhlazuje” některé známé paradoxy prostoru a času. Zatím jsme uvažovali o přesunu do jiných linií života se synchronizací času. Linie života byly vždy rovnoběžné s časovou osou. Jinými slovy, přechod byl vždy z jednoho časového bodu do stejného časového bodu.
Nyní si představte dvě linie života, které nejsou rovnoběžné vzhledem k časové ose. Projekce stejného bodu těchto linií na časovou osu budou ležet na různých místech. Přechod mezi nimi znamená pohyb v čase do minulosti nebo budoucnosti, v závislosti na směru sklonu. Relativní strmost sklonu určuje rozsah cestování v čase.
Podobně pokud dvě linie života nejsou rovnoběžné vzhledem ke zvolené prostorové ose, bude přechod mezi nimi znamenat okamžitý (nebo nereálně rychlý) pohyb v prostoru. Strmost a směr sklonu linií určuje rozsah a směr cestování. Toto vysvětlení je poněkud strohé, ale pro naše chápání je zcela přijatelné.
Zarytý Čtenář může namítnout: no a co paradox porušení příčinných vztahů při cestování v čase? Předpokládejme, že budu cestovat v čase před svým narozením a tam... Brutálně zavraždím své rodiče. Jak jsem se narodil? Tento paradox je v rámci modelu možností pouze zdánlivý. Na této linii života se opravdu nemohu narodit. No a co? Vždyť jsem se narodil na jiné linii. Připomeňme, že existuje nekonečně mnoho životních linií - variant, kde jsem a kde nejsem. I ten nejkrvežíznivější milovník paradoxů může cestovat do svého dětství, setkat se tam sám se sebou a zabít nevinného tvora. V takovém případě se však nesetká sám se sebou, ale s realizací své samostatné varianty.
varianta, která existuje vedle nejrůznějších jiných.
Minulost skutečně nelze změnit, ta se již stala. Ale nestalo se to jen tak
kvůli realizaci prošlého úseku životní linie, ale proto, že varianty minulých událostí již existovaly. O budoucnosti v tomto smyslu můžeme také říci, že se již stala. Proto se při přechodu z jedné životní linie do druhé nepřerušují příčinné vztahy. Můžete vzít filmový pásek a přeškrtnout jeden snímek, ale následující snímky to neovlivní. Čas je statický. Dynamicky se mění pouze realizace možností na linii. Stejným způsobem se pohybuje i světelný bod z baterky v temném lese.
Co je skutečně nemožné, je pohyb do minulosti nebo budoucnosti na stejné čáře života. Paradoxy jsou právě jen v tomto případě. Není'to důvod, proč jsou jasnovidecké předpovědi velmi přibližné a často chybné? Jasnovidci jsou schopni určitým způsobem skenovat segmenty budoucnosti. Pokud naskenované segmenty leží na jiných životních liniích, pak jsou chyby v předpovědích snadno vysvětlitelné. Podle variantního modelu je další
čím dále je jedna linie od druhé, tím větší jsou rozdíly ve scénáři.
Vědci jsou zmateni způsobem, jakým se UFO pohybují: okamžité zrychlení, zastavení,
. náhlé změny směru v pravém úhlu. Vzhledem k setrvačnosti je takový pohyb nemožný, navíc by obyvatelé těchto aparátů museli zažívat obrovská přetížení. Z hlediska transurfingového modelu zde není'nic nadpřirozeného. Mimozemšťané přetížení vůbec neprožívají, protože UFO nelétají jako naše letadla a rakety. S největší pravděpodobností pozorujeme pohyb nikoli samotného objektu, ale jeho realizaci v prostoru variant.
Ve věcech týkajících se duše a mysli je také mnoho nejasného. Materialistická věda představuje svět jako mechanistický systém. Jinými slovy, hmota je primární a určuje vědomí. Ve světle posledních pokroků téže vědy tento model stále více ztrácí své pozice. Střídání modelů se však bude stále opakovat, pokud se člověk mylně domnívá, že může proniknout do samotné podstaty základních přírodních zákonů. Se stejným úspěchem může slepice formulovat svou představu o vzniku, struktuře a vývoji drůbeží farmy. Člověk je ve svém intelektuálním vývoji o stupeň výše, ale nekonečné složitosti světa se nepřibližuje. Člověku není dáno poznat a pochopit vše.
Kyvadla vědy a náboženství, která si nárokují být konečnou autoritou pravdy, získala svou nadvládu ani ne tak správným výkladem pravdy, jako spíše pronásledováním všech nesouhlasících. Neustálý spor existuje nejen mezi kyvadly vědy a náboženství obecně, ale také mezi jednotlivými větvemi uvnitř těchto kyvadel. Tento boj neustává. Tento boj se však nevede o pravdu, ale o přívržence.
Když jsem zdůvodňoval neschopnost mozku uchovávat všechny informace, vycházel jsem z modelu reprezentace informace jako počítačových bitů. Tento model však nemusí na neurony mozku vůbec platit. Kdo ví, jak jsou tyto informace ve skutečnosti uloženy? Dovedete si představit, jak by vědec z doby, kdy neexistovala televize ani rádio, zkoumal televizní přijímač? Zkoušel by mačkat tlačítka, vytahovat různé části a pozorovat, k jakým změnám na obrazovce dochází. Takový vědec by neznal princip fungování televizoru a na základě výsledků svých “vědeckých” pozorování by dospěl k různým závěrům založeným na jednom zdánlivě nezpochybnitelném faktu: televizor sám generuje všechny tyto televizní programy. Rodí se tam, v těch tranzistorech a mikročipech.
Stejným způsobem studují stoupenci mechanistického modelu lidský mozek. Poškození určitých částí mozku má skutečně předvídatelný vliv na vnímání a psychiku. Princip fungování lidské inteligence zůstává nevyřešen. Přesto stoupenci tohoto modelu docházejí k závěru, že vědomí určuje hmota a nic jiného. Konzervativní stoupenci mechanistického modelu, kteří se hrdě nazývají vědci, arogantně prohlašují: zabývají se skutečnou vědou, která je založena na faktických údajích, nikoli na spekulacích diletantů. Vše, co nezapadá do rámce této teorie, je prohlášeno za protivědecké a je nejen odmítáno, ale i pronásledováno. Naštěstí je jich stále méně a méně.
Můžete s ní polemizovat nebo souhlasit, ale nezapomínejte, že'je to jen model. Nikdo neví, jak věci skutečně fungují. Mysl má tendenci odmítat věci, které se jí nehodí
co nezapadá do rozumného vysvětlení. Dokud se mysl nepřesvědčí o rozumnosti poznání, nepustí je do své šablony světonázoru. Transurfing jistě funguje, ale abyste ho mohli použít, musíte mít pro mysl nějaké vysvětlení.
Model možností nám dává smysl pro půdu pod nohama. Ale nic víc. Zůstává pouhým schématem. Lze jej transformovat do jiného, sofistikovanějšího modelu. Můžeme například odhodit předpoklad, že existují takzvané linie života, které nám na začátku knihy usnadňovaly porozumění. Pak se prostor možností změní z diskrétního na spojitý. V lese už nejsou žádné cesty, je tu jen les. Podstata transurfingu se tím však nemění. Ať už bude model jakýkoli, bude pouze více či méně adekvátně odrážet realitu. Způsob poznávání skutečnosti je nekonečný, stejně jako jsou nekonečné formy projevů skutečnosti.
Možná si sami všimnete, že principy transurfingu se odrážejí v principech jiných podobných nauk. Na tom není nic překvapivého. Každé učení je relativně samostatné a je soběstačným modelem. Protože jsme však všichni lidé se zhruba
.
stejnou kvalitou světonázoru, tak mohou mít modely podobné oblasti. Je zbytečné se ptát, který z nich popisuje svět adekvátněji. Záleží pouze na tom, jaké praktické výsledky lze z jednoho či druhého modelu odvodit.
Vezměme si například matematiku. Různá odvětví matematiky jsou samostatnými modely popisu materiální realizace. Stejný fyzikální problém lze řešit několika způsoby s použitím různého matematického aparátu. Nemá smysl se přít o to, zda je lepší analytická geometrie nebo diferenciální počet. Můžete si pouze vybrat to, co se vám líbí nejvíce. Rozhodněte se sami.
Záměr dávných mágů
Na závěr bych rád zopakoval záměr starověkých mágů. Mám na mysli strážce Vědění, kteří žili v naší realitě před zánikem poslední civilizace. Střípky tohoto Poznání se dostaly až do našich dnů v podobě roztroušených esoterických nauk a praktik.
Existují zprávy, i když neověřitelné, že někteří z dávných mágů odešli do jiné reality a nyní se snaží předat své Poznání lidstvu transcendentálním způsobem.
Není to tak dávno, co bych byl sám mírně řečeno skeptický. Ale v posledních několika desetiletích se množí případy, kdy různí lidé v různých částech světa,
nezávisle na sobě podávají podobné výklady téhož poznání. A nyní jsem se já sám musel postavit tváří v tvář tomuto Poznání, které, jak jsem již řekl, se v mé hlavě v žádném případě nemohlo zrodit.
Nemohu s jistotou říci, že Správce, o jehož setkání jsem psal v první kapitole knihy, existuje, alespoň v naší realitě. Mám však spoustu důvodů věřit, že existuje.
Ve svých snech jsem se setkal s mnoha postavami nejrůznějšího druhu, ale na můj velmi konzervativní pohled na svět neměly absolutně žádný vliv. Setkání se Správcem však změnilo nejen můj pohled na svět, ale i celý můj život.
Najednou, z ničeho nic, začal bývalý fyzik bez zvláštního nadání psát knihy. Je to docela neuvěřitelné a extravagantní, pokud připustíte, že impulsem k tomu všemu byl obyčejný sen.
Od tohoto prvního setkání se Správce už nikdy neobjevil. Ale někdy mám pocit, že cítím jeho neviditelnou přítomnost. Každopádně jsem o transurfingu nikdy neuvažoval a neuvažuji o něm jako o své Vědomosti.
Jsem jen relé naladěné na příslušnou oblast v prostoru variant. A necítím se být svou zásluhou, i když, to je třeba přiznat, se mi s velkými obtížemi podařilo Vědění o transurfingu zformulovat a uvést do systému. Jedna věc je vědět, ale úplně jiná je umět o tom vyprávět.
Vy se zase budete muset nejen naučit, ale i pocítit všechny tyto Vědomosti. Pokud knihu zhltnete jedním dechem, nezískáte Poznání, ale vědomí. To jsou různé věci!
Transurfing nabízí zcela konkrétní metody, jak proměnit sny ve skutečnost. Některým lidem to však může být málo. Pokud hledáte techniky jako postup vázání kravaty, můžete nad tím zbytečně strávit celý život, protože řízení osudu se nevejde do pravidel typu “jedna, dva, tři”.
Transurfing nemůžete redukovat na techniku provádění nějakých triků. Nejde o techniku, ale o uvědomění si vnitřní svobody a pocitu, že jste pánem vrstvy svého světa. Když se tento pocit dostaví, vše se bude valit samo, bez jakékoliv techniky.
Abyste však tohoto uvědomění dosáhli, je nutné, aby se transurfing stal způsobem vašeho života. Jiná cesta neexistuje. A vůbec to není zatěžující, ale spíše fascinující, jako hra se zrcadlem.
Svět je zrcadlem vašeho postoje k němu, jen se zpožděnou reakcí. Porovnáváním svého postoje s následnou reakcí zrcadla přivykáte svou mysl na jednu jednoduchou, ale těžko uvědomitelnou pravdu: vrstvu svého světa tvoříte svým záměrem.
Ještě si musíte zvyknout na stejně jednoduchou, ale neznámou pravdu, že prostředky a způsoby dosažení cíle by vás neměly zajímat. Toto tvrzení vychází z jednoho základního principu: směr záměru určuje vektor toku možností.
Je pouze nutné tento směr udržovat a do toku možností nezasahovat. Prostředky k dosažení cíle se najdou samy, nemůžete a neměli byste vědět, jak bude realizován.
bude realizován. Ať se děje cokoli, pokud budete mít v mysli cílové sklíčko a dodržovat princip koordinace, tok variant vás k cíli dovede. Takový je zákon.
K realizaci principů transurfingu nedojde ihned po přečtení knihy. Uvědomění se změní v realizaci až v důsledku praxe. Neočekávejte okamžité výsledky. Pokud budete cílevědomí, dříve či později se vše podaří.
Možná se mi v této knize nepodařilo v dostatečné míře naplnit záměr dávných mágů a předat vám Poznání transurfingu v celé jeho šíři. Hodlám však v této práci pokračovat a brzy bude hotová další kniha - “Jablka padající do nebe”.
V této knize objevíte nové aspekty našeho úžasného a krásného zrcadlového světa.
Epilog
Nuže, naše kouzelná exkurze do světa transurfingu skončila. Pokud jste pouze ukojili svou zvědavost, pak pro vás transurfing zůstane pouhým výletem a nečekejte, že se sem ještě někdy vrátíte. Pokud se však něco v této knize dotklo citlivých strun vaší duše, pak kouzelná cesta právě začíná.
Je mi jedno, jestli tomu všemu věříte, nebo ne. Protože po mém setkání se Správcem
v prostoru snů jsem tomu sám nevěřil. Nemám v úmyslu, podobně jako kyvadla, shromažďovat kolem sebe kohortu přívrženců a každému něco dokazovat.
Při uplatňování principů transurfingu v praxi se nejen sami přesvědčíte, že fungují, ale učiníte i mnoho nových úžasných objevů, o kterých nikdo nikdy netušil. Pak mi možná napíšete a budeme se společně radovat a žasnout.
Všichni jsme vlastně osamělí Poutníci v neomezeném prostoru možností. Transurfing zapaluje plamínek naděje pro unavené Poutníky, bloudící v temnotách falešných omezení a stereotypů. Uplatňujte své právo na svobodnou volbu, a pak uslyšíte šumění ranních hvězd a vaše jablka budou padat do nebe. Hodně štěstí, osamělý Poutníku!